Navigace

Obsah

Jak žili?

Měřeno našima očima chudě a těžce, můžeme-li věřit historickým filmům a knihám, neboť autentická svědectví nemáme. Uvědomíme-li si ale, že půdu (která byla ve středověku jediným zdrojem obživy prostých lidí) obdělávali primitivním způsobem a s velmi nízkými výnosy, že zdravotní péče, jak ji my chápeme, prostě neexistovala a že se každou chvíli přehnali krajem vojáci, kteří se tehdy výhradně zásobovali "z místních zdrojů", pak můžeme věřit i těm nejotřesnějším scénám z historických filmů, které mnohdy připisujeme zvrácené fantazii scénáristy.

Války byly bezesporu tím nejhorším, co naše dávné předky v životě potkávalo. Především jejich důsledky. Pokud se jim podařilo přežít, museli čelit hladu a epidemiím. A těch bylo víc než dost, stejně jako válek.

Ani tehdejší sociální poměry nebyly předpokladem k bezstarostnému životu většiny lidí, neboť byli v poddanském nevolnickém vztahu k majiteli panství. Hospodářská usedlost, na níž celý život pracovali, jim nepatřila, byla pouze propůjčena za určitou náhradu, kterou museli splácet. Majitelům statků nebo panství skládali poddanský "slib člověčenství" jako přiznání poslušnosti.

Zvlášť těžce se lidem žilo v období třicetileté války a těsně po ní. Z této doby máme i poměrně přesné údaje o Zdechovickém statku. Jak jsme již řekli, Hynek Vrabský prodal Věžníkovi statek v roce 1642, tři roky poté, kdy v kraji řádil švédský generál Banner a 7 let před skončením třicetileté války. Z roku 1651 se dochovala zpráva správce statku Kořínka, která konstatuje kromě jiného i velký pokles počtu obyvatel.

Uvádí přesná čísla:

statek a zámek  12 lidí
dvůr 14 lidí
pivovar, mlýn 7 lidí
Zdechovice 60 lidí 
Chvaletice 96 lidí
Trnávka 4l lidí
Řečany 34 lidí

 

Celkem tehdy napočítal správce Kořínek na celém majetku 330 lidí.

V roce 1654 byl soupis selských gruntů. To nám dává možnost porovnat s rokem 1651 a zjišťujeme značné změny zejména ve Zdechovicích. Z 5 chalupníků zůstal pouze jediný - čtyři odešli, samozřejmě tajně. K poválečné bídě a hladu totiž přibývají i průběžné zjevy protireformace. Nekatolíci byli tvrdě pronásledováni a násilím přiváděni ke katolictví. To vyvolalo zoufalé stěhování venkovského lidu z panství na panství. Samozřejmě tajně, poddaný se nemohl stěhovat bez svolení své vrchnosti, a v naivní naději, že jinde bude lépe. V pozemkových knihách z té doby se často objevují zprávy tohoto druhu:"Nechtějíce přistoupit k náboženství svatýmu, katolickýmu, z gruntu J.M. s manželkou a dětmi, jedním potahem a vozem pryč zběhl".

Relativně lepší životní podmínky měli ve středověku řemeslníci. Bylo jich velmi málo, jen ve Zdechovicích, sídle vrchnosti jich bylo víc. Tak v roce 1650 zde byl kovář, 2 krejčí, švec a bednář. Ve Chvaleticích byl kovář, krejčí a tkadlec, ve Spytovicích jen krejčí. Ve všech vesnicích však byli šenkýři.

Kovářství bylo pro hospodářství zcela nezbytné. Kovář vyráběl drobné nářadí, podkovy, hřebíky, motyky, prováděl nejrůznější opravy, a samozřejmě koval koně i vozy. Panská kovárna ve Zdechovicích zde byla odnepaměti. Někdy před rokem 1609 ji podle záznamů koupil kovář Matěj za 100 kop grošů. Úroky platil pololetně po 18 groších. Odváděl vrchnosti 1 slepici, 1 den žňové roboty v týdnu a povinnost trhat 1 záhon konopí. Řezník byl pokládán za předního řemeslníka a zpravidla byl zámožný. Porážel i vysekával velký a drobný dobytek, obchodoval s dobytkem a dělal lojové svíčky. Od první poloviny 16. století se cenil vesnický masný krám na 50-60 kop míšeňských, později až na 150-200 kop grošů. Masný krám býval také neoddělitelně přičleněn k panské hospodě. Mlynáři sídlili většinou na samotě, ale patřili vždy k určité vesnici. Pod mlynářem byl stárek v postavení předního tovaryše a zástupce mlynáře, pod ním byli mládkové a učedníci. V šejdovně,jak se nazývala pekařská mlýnice, byl šejdíř v postavení předního tovaryše. Kde se mlely slady, tam býval sladomelec či mleč. Často byla u mlýna pila. Vedle mlýna měl mlynář většinou i polní hospodářství, rybařil a plavil dřevo. Krčmy byly tehdy stejně populární jako dnes. Víme, že telčickou krčmu koupil roku 1619 Kryštof Březina. Úrok platil každoročně na Havla a Jiřího po 3,5 kopy. Zajímavá je smlouva ze 17. července 1743, kdy telčickou hospodu s polem, kusem louky a zahradou koupil Jakub Hrubeš:

"S vědomím a povolením kanceláře byla výsadní hospoda v Telčicích prodána se vším právem a spravedlností, s polí, lučinami a všelikými jinými případnostmi synu Jakobu Hrubšovi, manželce a budoucím jeho, za sumu trhovou 300 zlatých, za těchto podmínek"

1. Aby s manželkou, dítkami a s čeledí ctný a bohabojný život vedl, takměř k službám božím a náboženství křesťanskému, katolickému pilně a vždy se přidržoval a ve chválu boží rozmnožoval.

2. Žádného podezřelého neznámého, toulavé lidi nepřechovával, tím méně s nimi nějaké spolky a spolčování měl, neb takzvané pytláky uschovával.

3. Bude povinen šenk panský pilně a bedlivě pozorovat, žádné jiné pivo ani pálenky šenkovat a kdyby přistižen byl, ponejprv 5 zlatých, podruhé 10 zlatých pokuty a potřetí jinou ostřejší pokutou bude potrestán, kdykoliv by ale bez piva nebo páleného byl, pokaždé 2 kopy pokuty do důchodu složiti povinen bude. Přitom všem hostům jak pocestným tak i domácím ochotně a přívětivě sloužiti musí, tak aby hospoda v lepší vznik a ne zkázu přijít mohla.

4. Suma trhová 300 zlatých rýnských za koně do šacunku vzatých 100 zlatých rýnských celkem 400 zlatých rýnských. Nájem celoroční, povinných 24 zlatých, totiž při Jiřím a Havlu vždy po 12 zlatých do důchodu panského, jakož i král. vyměřený plat z muziky pořádně platit a žádných dluhů nedělat."

Koncem 18. století šenkoval v Telčicích Jan Rambousek. Ve Chvaleticích ve stejné době Jan Berka a Jan Laňka.

Rybářství bylo také běžným řemeslem, snad ještě starším než zemědělství. Rybář bydlel bud na samotě ve svém či najatém domku, nebo přímo ve vesnici. Někteří odkupovali panskou rybárnu dědičně i se zemědělskými pozemky.

Zikmund Suda z Řenec prodal roku 1558 telčickému rybáři Martinovi domek i s poli, loukou a vším, co ke gruntu náleželo, včetně kusu Labe a s jezery, za 45 kop grošů bílých. Roku 1608 koupil rybárnu rybář Petr za 110 kop míšeňských. Úrok platil pololetně po 7 kopách a 30 groších, odváděl 2 slepice a měl povinnost 3 dnů žňové roboty v týdnu.