Navigace

Obsah

Rychtář a palička

Vykonavatelem vrchnostenských příkazů a zástupcem vrchnosti v každé vesnici býval po dlouhá staletí rychtář. Jeho spolupracovníky byli konšelé. Dnes bychom řekli, že jejich kompetence byly rozsáhlé - spolupracovali zejména při vykonávání majetkových práv vrchnosti, robotní povinnosti, při vybírání dlužných splátek, správě berní i při vykonávání soudní moci.

Rychtář soudil i běžné poklesky a přestupky poddaných. Při vážných jednáních nosíval v ruce "právo" na důkaz své hodnosti. Bývalo spleteno z kožených řemínků.

Byl mu svěřen dozor nad robotníky. V sobotu chodil do zámku pro příkazy na příští týden. V neděli zabušil paličkou na vrata svého nejbližšího souseda a sdělil mu příkazy na příští týden. Soused paličku převzal a stejným způsobem předal rychtářův příkaz dál. Tak postupovala palička od souseda k sousedu, až se nakonec opět vrátila k rychtáři, což bylo důkazem že všichni obyvatelé vesnice byli s příkazem seznámeni.

V každé vesnici, kde byl rychtář, se jednou do roka , konal obecní neboli velký soud. Šlo tu v podstatě o vyřizování správních záležitostí. Uváděli se tu do úřadu noví rychtáři a konšelé, předčítal se poddanský řád, splácela se gruntovní suma, "kladly" se tu sirotčí peníze od těch, kteří si je vypůjčili, vyhlašovaly se obecní účty, atd.

V 16. a 17. století předsedal takovému soudu vrchnostenský úředník. Účast všech sedláků a hlav rodin byla povinná. Rozhodnutí ve věcech nejasných nebyla na soudu činěna, ale byla odložena na pozdější dobu. Nově zvolení skládali také přísahu. Obřad býval zakončen napomenutím poddaných, aby poslouchali rychtáře a konšely.

Na zdechovickém statku bývali rychtáři a konšelé v 18. století jmenováni vrchnostenskou správou. Než došlo k jmenování, sešli se sousedé a navrhli zpravidla 3 kandidáty. Vrchnost se pak rozhodla pro jednoho z nich. Jmenování se dělo před správcem statku za přítomnosti všech rychtářů. S nově jmenovaným rychtářem či konšelem byl pak sepsán protokol a připojena přísaha. Již v předbělohorských dobách scházeli se sousedé v obci k "hromadám", to je ke schůzím za předsednictví rychtáře, aby projednali obecní záležitosti a také vrchností uložené povinnosti. Nechyběla zde jednání o obecním statku a obzvláště o "občině" tj. o pozemcích, sloužících k pastvě dobytka i o dalším majetku obce, jako například o pastoušce, pazderně, atd. Venkovská samospráva má původ v původní občině. Z ní se později vyvinul tzv. obecní statek, který byl v majetku starousedlíků. Ti měli výhradní právo na užitek z něho a za to byli zavázáni k jistým povinnostem a službám obci.

Na hromadách se jednalo i o tom, aby obecní náklady a příjmy byly v rovnováze. Za tím účelem bylo někdy nutné určit i příspěvkovou povinnost, zvláště při schodku ročního vyúčtování. V 18. století se již sestavovala uzávěrka celoročního hospodaření.

Většina obcí měla ve svých službách pastýře, který bydlel v pastoušce. Pazderny se zřizovaly k sušení lnu a konopí. V majetku obce byla i hliniště, poskytující valchařskou hlínu. Obecní majetek byl nezcizitelný a prohřešky proti němu nepromlčitelné ani po době delší než 30 let.

Závažnější přestupky vymykající se pravomoci rychtáře, soudila vrchnost. Ta vlastně vykonávala soudní pravomoc nad svými poddanými již ve 13. a 14. století. Sedlecký klášter, například, vykonával vlastní soudní moc nad svými poddanými již od roku 1248. Dokonce 15. září 1331 dostal od Jana Lucemburského právo hrdelní. Měl popravní meč s českým nápisem: "Právo kláštera Matky Boží v Sedlci".

Těžší přečiny a závaznější spory řešil vrchnostenský soud, jemuž předsedal buď sám majitel panství nebo vrchnostenský úředník. Pouze vrchnost měla právo trestat své poddané. Odvolání proti rozsudku nebylo možné ani v případech zjevného bezpráví.

K nejtěžším proviněním patřila vzpoura proti vrchnosti, útok na jeho úřednictvo, poškození majetku, urážky nebo ublížení na těle rychtáře, neuposlechnutí rychtáře nebo obecního soudu. Velmi přísně se trestalo pytláctví nebo krádeže vrchnostenského majetku.

K výkonu trestu sloužily šatlavy, pranýře a klády. Útrpné tresty bývaly velmi surové - vypichování očí, uřezávání nosu a uší, utínání rukou, čtvrcení, vplétání do kola apod. Žena, která usmrtila své dítě nebo manžela byla zaživa zahrabána. Loupežné přepadení nebo větší krádež byla trestána stětím nebo oběšením, stejně jako žhářství nebo čarodějnictví. Teprve roku 1776 bylo v Rakousku odstraněno z jednání právo útrpné a jednání o zločinech přeneseno na kriminální soudy.